200 km za den na kole



Naše cesta vedla z Brna do Holíče a zpět. Ráno jsem vyrazili přes Bošovice na jihovýchod, nebyl bych to ale já, abych trasu trošku nezakroutil směrem k železničním zajímavostem. Nedaleko Čejče jsme si tak „zkrátili“ cestu mimo jiné jízdou po železniční trati.

Důvodem byla návštěva krásného a smutného místa - odbočky Čejč, ze které kdysi mířily vlaky do Ždánic. Vyhýbka je stále na místě, z dráhy ale už nezbyl na kameni kámen. Aspoň jsem mohl povídat o tom, jak jsem ji projel posledním řádným vlakem v roce 2001 při cestě na 10. Oroheň.

Železniční zastávka Mutěnice zastávka.

A další zrušená dráha: bývalá nádražní budova v Dubňanech prochází rekonstrukcí. Místo kolejiště však kolem ní prochází už jen cyklostezka po trase bývalé železnice z Mutěnic do Kyjova.

Pohled po proudu na Baťův kanál směrem ke slovenské hranici. Tudy jsme před třemi týdny proplouvali na motorovém člunu.

Kostel svatého Michala archanděla ve Skalici byl nejvzdálenějším bodem naší cesty. Odtud už jsme se jenom vraceli.

Holíč je in a má vyřešené zuby.

U holíčského zámku se nad námi začaly stahovat mraky.

Místní kasematy by nás docela lákaly k urbexové návštěvě, nicméně ještě nás čekalo přes 90 km cesty, a tak jsem to raději odložili na jindy.

A pak se to stalo, co muselo se stát: ve Vrbicích jsme řádně zmokli.

Netrvalo dlouho a letní bouřka se vyčasila. Při sjezdu do Bořetic už jsme krásně oschli.

Pohled na kostel sv. Anny v Bořeticích od letiště Kraví Hora.

V Hustopečích se nádraží mění k nepoznání. Přibyla nová nástupiště a dráty, koleje zůstávají kusé a tedy tu není ani možné objet soupravu. Do Brna to ještě máme skoro 40 km a padá tma. Jsem unavený a končím s focením.

Související články:
	Článek: Baťův kanál s Moukou 26. 7. 2020